Čertovy skály

O vzniku Čertových skal

Za dávných časů, kdy v lesnatých krajích mezi tokem Vltavy a Berounky, žili ještě četní pohani, kteří zle nenáviděli křesťanství, které jim kácelo dřevěné modly a rubalo posvátné háje, usídlili se v tomto kraji dva zbožní poustevníci. Jeden se jmenoval Ivan a vyhledal si sídlo v jeskyni pod strmou skalou nedaleko Loděnic v Poberouní, druhý slul Kilián a usídlil se rovněž v stejně odlehlém kraji poblíž vtoku Sázavy do Vltavy.

Měli k sobě daleko, přes neschůdné hory a doly a protože byli oba starší a dalekých cest neschopní, není divu, že se ani osobně nikdy nepoznali. Pojila je však krásná snaha; přivést surové a nevědomé pohany cestou lásky a dobra k poznání věčné pravdy.

Tito dva získavše si důvěru ve svém okolí vštěpovali křesťanství do divokých, leč dětsky přístupných duší, vyznavačů bůžků a skřítků laskavým výkladem pravdy, nekonečnou vlastní trpělivostí a bezmeznou obětavostí. Ač byli staří, neváhali nenáročně přiložit ruce k práci všade, kde bylo pomoci zapotřebí a svojí moudrostí a životním rozhledem se záhy stali svým svěřencům nepostradatelnými rádci.

Rok ubíhal tak za rokem a ze zatvrzelých druhdy pohanů, kteří před časem opustili raději svých sídel v žírném severnějším poříčí,.kde ctitelé starých bohů byli pronásledováni a uchýlili se do krajů zdejších, pro svoji odlehlost a nepřístupnost zatím bezpečných – se pozvolna stávali vyznavači věčné pravdy – příslušníci nového křesťanského světa.

Ovšem, ještě velmi často vedle kříže ctili i své dávné domácí bůžky, zachovávajíce spolu přemnohé křesťanství tak cizí pohanské zvyky a obyčeje, ale úspěch zde nesporně byl.

Ivanova jeskyňka u Loděnice a Kiliánova dřevěná chýška nad Vltavou, poblíž Svantovítova háje s posvátnou lípou na skále Třeštiboku se staly ohnisky nového učení. Pomalu, ale bez: násilí a nenávisti se v místních středisek pohanských modloslužeb stávaly pilíře nové víry a to vše jen přičiněním obou zbožných staříků – poustevníků.

Plodná jejich činnost a vroucí vřelost, s níž lnuli k lidem, kteří jim jejich lásku spláceli upřímnou oddaností, zle však hnětla mocnosti pekelné pány čerty. Zlostně pozorovali, jak jim dušička za dušičkou mizí z tenat a čert, který v tom kraji měl pekelné zájmy na starosti, byl už z toho všecek utrápen. Do pekla už pro výsměch, který jej za jeho neúspěchy stíhal, téměř už ani neměl a bezúčelné plahočení po vršcích a dolech, kde mu už dávno přestala kvést pšenice, jej nadmíru mrzelo. Už se všelijak snažil získati zpět ztracenou moc, ale žádný z jeho záměrů se nedařil. V zoufalství vyhledal již oba poustevníky a předstíraje procítěnou účast s jejich stářím, nabízel se, že je z tohoto nehostinného kraje na vlastním hřbetě daleko do bohaté a vzdělané země zanese, že je bohatstvím obklopí, aby zbytek života prožili v bezstarostném blahobytu, – ale vše marně. Jako by si řekli, odmítli staříci se shovívavým úsměvem jeho snahy. Naladil tedy jinak a počal vyhrožovati.

Hrozil hned rozmetáním skal a hned zase vytopením, jestliže svá působiště dobrovolně neopustí.
Poustevník Ivan, když mu takto pohněvaný čert hrozil, vážně se zamyslil. Šlehla mu mimoděk hlavou myšlenka, že v cestě dolů do krajů mu překáží před samotnou jeho jeskyní vysoká, rozeklaná skála, plná strží a strmých útesů kterou den co den musí s vypjetím všech sil slézati. S pokračujícím stářím byl tento úkon stále obtížnější, takže odstranění této přírodní překážky bylo jednou z nesplnitelných tužeb zbožného starce, v lidské síle to nebylo a nadpozemských sil neměl. Zda však nemají nadpozemských sil páni pekelníci? Jistě že ano, vždyť jsou to vlastně padlí, anebo svržení pyšní andělé. A využití jejich sil pro účel tak žádoucí, objevili se mu zde na dosah ruky.

„Hm, čerte, “ pravil, pročísmo si kostnatými prsty dlouhý bílý plnovous, “ jak ti mohu věřit, že je v tvé síle zanésti mne na hřbetě, jak pravíš, do šťastnějších krajin? Dokaž mi na menším a snazším úkolu, co dovedeš a jistě se dohodneme — . “ “ Br – starý muži – i s jeskyní tě odnesu, budeš-li chtít „, vpadl mu do jeho pochyb čert.“

Nuže dobrá, stačí, když během jedné noci – to je v době od vyjití večernice do ranního úsvitu, než prvý kohout zakokrhá – rozkopáš skálu, kterou zde vidíš před moji jeskyní a na znamení své sily ji v náruči doneseš nad Vltavu, kde ji svrhneš v dohledu mého přítele poustevníka Kiliána, tak aby mne mohl o splněném tvém úkolu podat zprávu, neb jinak se nemohu přesvědčit o pravdivosti tvých slibů“ rozvážně pravil poustevník.

„To je mi hračkou – souhlasil čert, ale v duchu již jej mrzel krátký termín úkolu. Přenesení skály se nebál – silou si byl jist, ale obtížnější bylo její rozkopání v době tak krátké, zvláště když práci tak namáhavou dosud nedělal. Ale čeho by nepodstoupil pořádný čert, aby zachránil svoji otřesenou moc? Aby poustevníka smlouváním neuvedl v předčasné pochybnosti, přijal úkol beze změn. Shodli se, že úkol svůj vykoná v prvé noci za nového měsíce, do něhož scházelo pět dnů.

Spokojeny byly obě strany, Poustevník věřil, že bez vůle boží čert svůj úkol splniti více jak z poloviny nemůže, a čert byl přesvědčen, že vše dokáže, a v den po odnesení skály, že odnese z s kraje i poustevníka Ivana. A až on bude pryč, vypudí i Kiliána, o tom pranic nepochyboval. Však možná, že si jej na dosvědčení splnění úkolu vezme při cestě zpět na záda s sebou, a kdož ví, zda docela po dobrém neodstraní najednou oba. Metaje radostí po cestě kozelce, rozběhl se do pekla. V hlavě se mu zrodil plán, jak si úspěch zajisti. Skoupí v celém kraji kohouty, všechny je pobije, jen jediného si v pytli odnese spolu se skálou s sebou a z temnot pytle jej vypustí, až bude úkol proveden. Pak už obav může kokrhati – bude-li to hodně opožděně po úsvitě, nic se nestane .. neb podmínka přece zní – až prvý kohout zakokrhá, že dílo musí být dokončeno. A že ten prvý kohout bude vlastně poslední, to se nikdo nedoví.

V pekle nabral žok zlatých dukátů a proměniv se v cizince- kupce, zkupoval po kraji kohouty. Platil kavalírsky tři tvrdé zlaté mince za jediného kohouta. Lidé, chtějíce využít tak neobvyklý zdroj příjmů, snášeli mu horlivě kohouty a mnozí je pro něho i vykupovali. Neuplynuly tři dny a v celém kraji Poberounském i v Povltavském nabylo široko daleko o kohouta, jak se říká k „zavadění“. Čert nestačil kohouty ani pobíjet. Nechal si jen jediného.

Snad počítal správně s lidskou hrabivostí – ale -přepočítal se. V celé vísce Črňlicích (dnešních Černolicích), kde mezi lesy začernění uhlíři své milíře pálili, právě tak v polovici vzdušné vzdálenosti mezi sídly obou poustevníků, bydlila stará babka Katrina. Byla tak stará, že nikdo v okolí správně nevěděl, kolik je jí let. Od nepaměti byla vdovou. I děti jí pomřely a tak tu nyní žila v chatrči za vsi pod lesem s kocourem Brťkou a kohoutem Pěvkou. Kocour i kohout byli poloslepí, jak sama babka, nebyli již k užitku, dožívajíce tu s ní poslední svá léta. Když i v Črňlicích nastal kohoutí shon, kdosi poradil babce, aby také za tři zlaťáky Pěvku prodala. „Cha, cha “ .. smála se bezzubými ústy babka -“ blázen by koupil starého, slepého kohouta za tři dukáty. Zpátky by mi ho poslal a mne ještě přišel nabít, že si a něho šprýmů tropím —-. “ “ Nu -, skoro je to pravda, “ připustil dohazovač, když spatřil nevábný zjev starého slepého kohouta Pěvky a babce kohout zůstal, třebaže těch třech zlatých mincí jí bylo skoro lito —-
A tak se přiblížil den, kdy s nastavší nocí se dal čert u Lodenic před jeskyní poustevníka Ivana do práce. Opodál si v křoví uschoval kohouta zašitého v hustém prostorném pytli. Rýč se zabořil do skály, jiskry jen pršely po každé ráně, a skalní stěny se bortily a s rachotem řítily v hromadu kamenné sutě. Vrchní vrstvy – silně zvětralé – povolily dosti snadno, ale hůř bylo, když se čert se svým rýčem zakousl do vnitřku skály. Ten byl jak z ocele, ne a ne povolit. Na východě už svítalo, když k smrti unavený čert skončil lámání a vše, co nalámal, silou uhnětl ve tři velké objemně špalky, aby jich snáze pobral do náručí. Hodiv si pak na ně nenápadně pytel s kohoutem, vzlétl do výše. Ještě nebyl ani v polovině cesty, když nastalo svítání. V duchu si čert pochvaloval svoji kohoutí spekulaci. Nebýti jeho lstivé chytrosti, jistě by byl zmeškáním prohrál. A tak nejen všechna naději na obnovení své zdejší vlády ztratil, ale i v pekle si nesmrtelnou ostudu a blamáž způsobil.

Co tak uvažuje, náhle slyší z kraje, nad nimž právě se svým břemenem letí pronikavé: „kykyryky“. Zděšeně se ohlédl po svém pytli. Ten se však nadhodil a obratem vydal tutéž ozvěnu. Čert zesínal a hned síly jej rozčilením opustily. Jeho tvrdé spáry se jako podťaté rozevřely a s hromovým hřmotem vypustily své břemeno nad okraj lesů. Ještě než se oblak vzdutého prachu a hlíny rozptýlil, zanotoval kohout Pěvka svoji píseň podruhé a pak v krátkých akordech ji pěl až do samotného rána. Spáče tentokrát budit nemusil, probudila je záhadná hromová rána. Tím více bylo údivu, když spatřili, že na pokraji lesa trčí kolmo zaryté do země tři ohromné kamenné špalky a kol jich strmých stěn, působících dojmem sloupů, že se kupí hromady menších odštěpků a sutě. Když pak se čert, jak bylo ujednáno, pro poustevníka Ivana nepřišel, aby jej pryč zanesl, byl tomuto už výsledek, v který od počátku nepřestal věřiti – jasný. Bylo zřejmo, že úkolu nedostál a bez nesnáze brzy vyšlo najevo, jak lstivě nejprve kohouty vykupoval a posléze i jak zásluhou slepého kohouta Pěvky, hlásícího se v samém rozbřesku už z povědomého instinktu – odplaty dosáhl.

Skály, čnící poblíž Černolic – charakteristicky z ploché krajiny, nazývají se až dosud – Čertovy skály.