Návštěva v podzemí

Z historie obce Řitka a jejího okolí

Vážení čtenáři, v minulém roce se mi splnilo mé veliké přání , povedlo se mi navštívit část podzemí železorudného dolu v Mníšku pod Brdy. Jak k této události došlo. V našem okolí žije několik nadšenců, kteří se zajímají o mníšecký důl a jeho historii. Podařilo se jim získat povolení od báňského úřadu a chtějí vytvořit ze vstupní štoly a přilehlé místnosti poblíž těžní jámy důlní skanzen. Mezi tyto nadšence patří i jeden náš řitecký občan, který na mníšecké šachtě při budování skanzenu tráví veškerý svůj volný čas. Jeho jméno zde nebudu uvádět, při dalším popisu dolu to prostě bude můj průvodce. O zálibách tohoto mladého muže vím již několik let, když jsem se dozvěděl, že je ve skupině, která se snaží přeměnit část mníšeckého dolu na skanzen, požádal jsem ho, zda bych nemohl s jeho přímluvou navštívit tento důl. A tak jednoho letního dne roku 2005 stojím odpoledne před vstupní štolou do mníšecké šachty.

Tento vstup se nachází v bývalých mníšeckých hrudkovnách. Obouvám holínky, na hlavu nasazuji přilbu po svém dědovi (takzvanou žebrovku), mezi fandy uznávaná památka na padesátá léta. Nosil ji na hlavě i Martin Dejdar v televizním seriálu „Zdivočelá země“. Dostávám elektrickou lampu, kterou připevňuji na přilbu, tento reflektor má i přepínání na dálkové světlo, které mi však můj průvodce doporučuje používat co nejméně, protože má velkou spotřebu el. energie. K pasu připevňuji opasek na němž je uchycen akumulátor. Můj průvodce je vybaven stejně jako já, jen u pasu má navíc připevněn přístroj k určování množství oxidu uhličitého, neboť tento dusivý plyn se v některých místech této šachty vyskytuje. V místnosti, která je v baráčku u vstupu do šachty budou po dobu naší prohlídky ještě dva kamarádi mého průvodce pro případ nouze. Konečně se po odemčení otevírají vstupní vrata do svozové štoly. Klenutí této štoly je betonové a na betonové podlaze jsou položeny koleje. Pod podlahou je kanál pro odvodnění šachty, podlaha je na mnoha místech propadlá, takže je možno pozorovat velké množství vody, která ze šachty odtéká. Tato hlavní štola je asi 1200 m dlouhá a končí u těžní jámy. Štolou se odvážela ruda od těžní jámy přímo do hrudkoven. Do budoucna se uvažuje, že zde bude znovu tento vláček jezdit a bude vozit návštěvníky skanzenu svozovou chodbou až k těžní jámě. Ostatně důlní elektrickou lokomotivu i s několika vozy mají již budovatelé skanzenu připravenu. Věřte, že svezení tímto vláčkem je krásný zážitek, měl jsem tu možnost vyzkoušet si to v solných dolech v Rakousku.

Můj průvodce a já jdeme svozovou šachtou k již zmíněné místnosti a těžní jámě. Beton podlahy chybí stále častěji , taková místa překonáváme jako provazochodci po kolejnicích a balancujeme nad vodou. Tento důl má jednu zajímavost, těžní stroj byl umístěný v šestnáctém patře pod zemí, ostatně v tomto patře se právě nacházíme, je to zároveň i hladina spodní vody.

Pod námi se nachází dalších asi dvacet pater dolu zatopených vodou. Tato voda je bohužel nasycena železem a manganem. Přicházíme k těžní jámě po podlaze svařené z ocelových plechů. Pod námi je všude voda, těžní jáma má průměr asi 6 m a hluboká je asi 110 m. přepínám na přilbě dálkové světlo a svítím do vody, paprsek světla zaniká kdesi v obrovské hlubině. Přicházíme k již zmiňované místnosti (bývalé rozvodně), můj průvodce otevírá dveře, místnost je poměrně velká, celá z betonu. Bude zde nainstalována výstava o činnosti v tomto dole. Pokračujeme dále do větrací šachty, která má průměr asi 8 m a výšku 80 m. Její vyústění se nachází někde ve svahu pod Skalkou. Můj průvodce provádí občas pečlivé měření oxidu uhličitého a informuje mne, že jeho hladina je v normě. Rozsvítím dálkové světlo na přilbě a nahlížím do chodby, která směřuje někam pod skalecký masiv. Tato chodba byla kdysi vyztužena klasickou výdřevou, v dnešní době již hodně rozloženou, takže je vidět zkroucené a odklápějící se podpěry a změť trámoví, železa, trubek a drátů. To všechno ve vodě, která sahá do výše holínek. Uvažuji, že tyto rozpadající se dřevěné stojky dělal kdysi možná můj děd, který na šachtě pracoval jako tesař. Z vedlejších chodeb, které ústí do této zdevastované hlavní chodby jsou vyvaleny hromady kamení (závaly).

Připomínají mi vyplazený jazyk, jakoby jej na nás vyplazovala příroda (země) a přitom říkala: „Člověče, to co jsem ti na pár desetiletí zapůjčila si beru zpět, sem již nevstupuj. Stála ti ta práce za to? Udělal jsi ze železa vytaveného z mojí rudy alespoň něco užitečného? Doufám, že nejenom tanky, jak to bylo v padesátých letech v módě. Škody na životním prostředí, které jsi těžbou napáchal, jsem ti již pomohla odstranit, ale zničené kulturní památky si musíš opravit sám“. Odcházíme z těchto míst, cestou se od mého průvodce dozvídám něco o těžení křemenců v tomto dole. Tento kámen se zde vyskytuje ve velkém masívu, jeho úlomky známe z polí všude v našem okolí. Rozdrcený se používá jako tryskací písky (pískování), jako přísada do glazur i jako přísada do roztavených kovů. V mníšeckém dole se těžil po ukončení těžby rudy. Těžil se komorovou těžbou. V chodbě proražené křemencovou skálou se navrtá část jejího stropu, odstřelí se, odstřelený materiál se odveze. V tom samém místě se znovu navrtá atd. Postupně se vytváří nad chodbou jeskyně (komora). Tyto komory ukrývá mníšecká šachta čtyři a jejich výška je prý asi 60 m, jsou kdesi pod brdským masívem, ale nebojte se, nad nimi je ještě 50 m čisté skály. Viděl jsem také plán všech chodeb dolu a zaskočila mě jeho rozlehlost, ale zpět k mojí návštěvě dolu.

Mám chuť pokračovat onou zdevastovanou chodbou, kterou jsem před chvílí popsal a podívat se na právě mnou popsanou těžbu křemenců. Můj průvodce mě ale od mého úmyslu odrazuje, co naplat, jsem host a poslouchat se musí a tak se vracíme. Vstupujeme znovu do svozové chodby, když jsme šli do dolu, tak jsem se celou cestu neotočil, tak moc mě zajímalo co nového je před námi. Nyní zírám na malou zářící tečku o málo větší než špendlíková hlavička. Je to denní světlo, vchod do chodby . Chodba, dlouhá 1200 m je totiž proražena v absolutní přímce. Jsem opět na letním slunci, jehož světlo a teplo je mi zvlášť příjemné. Děkuji svému průvodci a jeho kolegům za to, že mi umožnili prožít tak nevšední zážitek. Doufám, že příště již navštívím jako turista hotový skanzen a svezu se slibovaným vláčkem. Ještě jednou všem děkuji.

Vás, milí čtenáři chci poprosit jménem všech těch, kteří se sami a ve svém volnu pustili do tak náročné práce, jakou je vybudování důlního skanzenu. Jestliže po svých předcích vlastníte nějaké věci (oblečení, nářadí, lampy, tiskoviny) týkající se mníšeckého dolu a jste ochotni je postrádat, poskytněte je prosím těmto lidem. Obecní úřad v Řitce toto předání rád zprostředkuje. Předem děkuji.

Antonín Dvořák